CVIČNÁ
EXPEDICE Gymnázia J. Vrchlického v Klatovech
V sobotu
16.5. 2015 se nás sedm statečných
(dívek) vydalo na
dobrodružnou expedici do kraje mezi Klatovy a
Kdyní. Hned na začátku se vyskytly potíže
jako pozdní příchod nebo zapomenutá vlajka. Ale všechno jsme
překonaly a vydaly se na první zastávku u Tupadelských skal.
Zřejmě jsme usoudily, že chození po normálních cestách není
nic pro nás, proto jsme nešly po stezce, ale vzaly jsme to v lese
po příkrém svahu, kde jsme padaly nejen my, ale i naše věci.
Cesta to byla nelehká, a proto nám udělalo velikou radost, když
jsme v dálce uviděly
náš cíl. Ležela tam „zraněná“ paní učitelka Palátová,
kterou jsme s pomocí pí. učitelky
Čerbové zachránily, pak následoval výklad o první pomoci, po
němž jsme se znovu vydaly na cestu. Tento úsek měl být tou
nejkratší a nejpohodlnější částí našeho výletu, ovšem my
jsme znovu nezklamaly a vydaly se špatný směrem, naše cesta tedy
byla asi třikrát delší, než bylo naplánováno. Co však bylo
ještě horší než délka trasy, bylo to nekonečné pole všude
kolem nás. Asi právě tady si některé z nás sáhly na dno
svých psychických sil. Ale naštěstí jsme zvládly překonat
první krizovou situaci a společnými silami jsme se dostaly až do
Tětětic. Pak jsme pokračovaly cestou do Vílova a Úsilova.
Myslely jsme si, že po této etapě cesty už jsme prakticky v cíli,
ale to jsme ještě nevěděly, že nás čeká ta nejdelší cesta
lesem, kterou jsme ten den viděly. Byl to opravdu nepříjemný
pocit, když se nad námi zatáhla
mračna a my před sebou neviděly nic jiného než les. Proto jsme
byly velice nadšené z každého domečku nebo každé vesnice,
kterou jsme uviděly, protože jsme měly pocit, že se konečně
blížíme k civilizaci. Byla to sice dlouhá cesta, ale nakonec
jsme přeci jen dorazily k našemu cíli, tím byl autokemp ve
Kdyni. Tam jsme si udělaly večeři a seděly u ohně společně
s „Moraváky“ (paní učitelky toto označení s oblibou
používaly pro plnitele stříbrné úrovně DofE, kteří nám
předali své zkušenosti). No a pak už na nás čekaly stany. Když
jsme se pak ráno probudily a nasnídaly, šly jsme naši
poslední trasu,
která vedla přes Rýznberk a Koráb. Při této cestě jsme přišly
na to, že jídlo je opravdu důležitá věc, bez které nebude mít
naše tělo žádnou energii. My jsme si však dokázaly poradit i
s takovýmto problémem a dokázaly jsme i za nepříznivých
podmínek splnit náš původní plán a dojít celou cestu. Na
Korábu jsme pak dostaly odměnu za vše, co jsme dokázaly za ten
jediný víkend.
Dodatek
z druhého břehu:
naše
bronzová děvčata prošla svou první zkouškou ohně se ctí.
Holky z tercie skromně neuvedly, že první den ušly s plnou polní
a v letním žáru téměř 30km. Druhý den se sice objevily krizové
momenty, skupina je však - jako správný team - dokázala vyřešit,
a cvičná expedice tak byla poctivě naplněna. Za sebe mohu říct,
že to byl opravdu velký zážitek a věřím, že další cvičné
i ostré expedice budou inspirací pro všechny zúčastněné, tedy
i pro nás na „druhém břehu“. A po čerstvé zkušenosti z
Litvy, kde se sešel mezinárodní team lidí připravujících
stříbrnou ostrou expedici (začátek července), doufám, že naše
terciánky se do programu DofE časem také plně zapojí, protože
zkušenosti, které mohou díky tomuto programu posbírat, jsou
neomezené a skutečně člověka posouvají dál. Šťastné kroky
na vaší Cestě Vám
přeje Kristýna
Čerbová.
