CVIČNÁ EXPEDICE studentek z Gymnázia J. Vrchlického v Klatovech (květen 2015)

CVIČNÁ EXPEDICE Gymnázia J. Vrchlického v Klatovech

V sobotu 16.5. 2015 se nás sedm statečných (dívek) vydalo na dobrodružnou expedici do kraje mezi Klatovy a Kdyní. Hned na začátku se vyskytly potíže jako pozdní příchod nebo zapomenutá vlajka. Ale všechno jsme překonaly a vydaly se na první zastávku u Tupadelských skal. Zřejmě jsme usoudily, že chození po normálních cestách není nic pro nás, proto jsme nešly po stezce, ale vzaly jsme to v lese po příkrém svahu, kde jsme padaly nejen my, ale i naše věci. Cesta to byla nelehká, a proto nám udělalo velikou radost, když jsme v dálce uviděly náš cíl. Ležela tam „zraněná“ paní učitelka Palátová, kterou jsme s pomocí pí. učitelky Čerbové zachránily, pak následoval výklad o první pomoci, po němž jsme se znovu vydaly na cestu. Tento úsek měl být tou nejkratší a nejpohodlnější částí našeho výletu, ovšem my jsme znovu nezklamaly a vydaly se špatný směrem, naše cesta tedy byla asi třikrát delší, než bylo naplánováno. Co však bylo ještě horší než délka trasy, bylo to nekonečné pole všude kolem nás. Asi právě tady si některé z nás sáhly na dno svých psychických sil. Ale naštěstí jsme zvládly překonat první krizovou situaci a společnými silami jsme se dostaly až do Tětětic. Pak jsme pokračovaly cestou do Vílova a Úsilova. Myslely jsme si, že po této etapě cesty už jsme prakticky v cíli, ale to jsme ještě nevěděly, že nás čeká ta nejdelší cesta lesem, kterou jsme ten den viděly. Byl to opravdu nepříjemný pocit, když se nad námi zatáhla mračna a my před sebou neviděly nic jiného než les. Proto jsme byly velice nadšené z každého domečku nebo každé vesnice, kterou jsme uviděly, protože jsme měly pocit, že se konečně blížíme k civilizaci. Byla to sice dlouhá cesta, ale nakonec jsme přeci jen dorazily k našemu cíli, tím byl autokemp ve Kdyni. Tam jsme si udělaly večeři a seděly u ohně společně s „Moraváky“ (paní učitelky toto označení s oblibou používaly pro plnitele stříbrné úrovně DofE, kteří nám předali své zkušenosti). No a pak už na nás čekaly stany. Když jsme se pak ráno probudily a nasnídaly, šly jsme naši poslední trasu, která vedla přes Rýznberk a Koráb. Při této cestě jsme přišly na to, že jídlo je opravdu důležitá věc, bez které nebude mít naše tělo žádnou energii. My jsme si však dokázaly poradit i s takovýmto problémem a dokázaly jsme i za nepříznivých podmínek splnit náš původní plán a dojít celou cestu. Na Korábu jsme pak dostaly odměnu za vše, co jsme dokázaly za ten jediný víkend.

Dodatek z druhého břehu:

naše bronzová děvčata prošla svou první zkouškou ohně se ctí. Holky z tercie skromně neuvedly, že první den ušly s plnou polní a v letním žáru téměř 30km. Druhý den se sice objevily krizové momenty, skupina je však - jako správný team - dokázala vyřešit, a cvičná expedice tak byla poctivě naplněna. Za sebe mohu říct, že to byl opravdu velký zážitek a věřím, že další cvičné i ostré expedice budou inspirací pro všechny zúčastněné, tedy i pro nás na „druhém břehu“. A po čerstvé zkušenosti z Litvy, kde se sešel mezinárodní team lidí připravujících stříbrnou ostrou expedici (začátek července), doufám, že naše terciánky se do programu DofE časem také plně zapojí, protože zkušenosti, které mohou díky tomuto programu posbírat, jsou neomezené a skutečně člověka posouvají dál. Šťastné kroky na vaší Cestě Vám přeje Kristýna Čerbová.